ITglosa: Ono se řekne 360stupňový film, ale co to filmování?

Dnes se náš glosátor Michal Rada podívá na jeden očekávaný fenomén, a tím jsou takzvané sférické filmy. A jak je jeho zvykem, vezme to z netradičního úhlu. Totiž z pohledu filmaře na natáčení. Takhle jste o tom třeba ještě nepřemýšleli.

Technologie jde dopředu velkými kroky, i když tohle rčení je ve světle miniaturizace vlastně nesmysl. Ale zkrátka a dobře, stále víc se od rozkostičkovaných osmibarevných věcí dostáváme k takřka virtuální takřka realitě. Jedním z fenoménů je takzvané 360stupňové video, tedy videopohled v celém kruhu, či dokonce v celé kouli. Pro uživatele to má jednu výhodu, může se virtuálně rozhlížet po scéně, jak chce. Mimochodem, tohle není fenomén nový, já jsem se se sférickým pohledem setkal poprvé někdy v polovině devadesátých letech, tehdy samozřejmě na velkém CRT monitoru, kdy se pohled ovládal myší. Dnes jsme přeci jen už dál.

Všichni jsou ze sférických pohledů nadšeni a už se těší, jak se tahle technologie dostane třeba do filmu. Tedy všichni, až na filmaře. To, co je pro diváka skvělým zážitkem a snem budoucnosti, je pro filmaře samotné noční můrou. Ono to totiž není tak jednoduché.

Viděli jste někdy filmové natáčení? Zatímco před kamerou je načančaná scéna, za kamerou je - nedá se to nazvat jinak - “bordel”. Spousta lidí, techniky, reflektorů, sem tam dokonce nějaký ten jeřáb, hadice na umělý déšť, konstrukce pro kameramana, režisér na nervy ukazující na všechny neslušná gesta, zvukař s věncem několika traktoristických sluchátek na krku, alespoň jedny pak na hlavě, a všechny ty asistentky, maskérky, produkční, scénáristky a spousta dalšího. A věřte mi, to, co se děje za kamerou byste ve filmu vidět nechtěli.

Jedna scéna z mého života. Když jsme točili Mafii v Praze na hřbitově, tak před kamerami bylo prostředí třicátých let, samý mafiánský gentleman, smuteční nálada… Na druhé straně pomyslné kulovité kamery se spousta lidí povalovala na skládacích židličkách a jedla bagety, asistentky roznášely kafe, režisérka řvala na produkční, kněz se převlékal a objímala ho luxusně vypadající prostitutka (aha, to do toho filmu vlastně patří) a vše sledovali opodál kouřící strážníci pražské městské policie. Vše dokreslovaly karavany a dodávky, no prostě typická třicátá léta, že?

Nejsem technik a nechci spekulovat, jak se tohle dá řešit, ale byl jsem u dost filmů na to, abych byl z rozvoje techniky tak trochu rozesmutnělý. Copak u interiérů, to se to zařídit dá, prostě všichni ti lidi a věci, co nemají být vidět se schovají za sestavené kulisy, ale nedovedu si to představit u exteriérů. On k tomu totiž ten “bordel” patří. Atmosféra natáčení je neopakovatelná, a i když na sebe všichni řveme a naše mluva rozhodně není určena pro školní mládež, i když na natáčení přijíždíme unavení a odjíždíme vynervovaní, bez té atmosféry to prostě nejde. A nepůjde. A samozřejmě natáčeni scén exteriérů bez vší té podpůrné techniky a blamáže taky nepůjde. U kostela sv. Ludmily na Míráku prostě musíte postavit středověké kulisy, protože ten vchod do metra a trolejové vedení tramvají by se v 360stupňovém videu asi nevyjímaly moc dobře.

Koumáci jistě přijdou na způsob, jak tohle vyřešit. No ale doufám, že to nepokazí atmosféru, bez které to prostě nepůjde. A mám-li být upřímný, nejsem si ani jist, že se diváci budou chtít u sférických filmů tak moc rozhlížet kolem. Přeci jen médium filmu jako takové je totiž ve skutečnosti založeno právě na principu, kdy vám kamera vnucuje, na co se máte soustředit, proto tam ostatně je.

Takže, krásný třistašedesátiprocentní týden třeba u nějakého ještě stále klasického filmu vám přeje Michal Rada.